Excerpt: Táta

Přednáška

„Co to můvi za něsmýsly?“ řekl polohlasem táta a potřásl hlavou. Pocházel z Polska, a jako by to nestačilo, jeho rodná ves se jmenovala Pcinolas. Přednášející vepředu se na nás podíval, ale pokračoval ve svém výkladu. Seděli jsme v jednom z malých sálů kulturního domu a já se potil. Jednak se dovnitř otevřenými okny hrnulo horko pozdního červnového odpoledne, jednak jsem měl hrůzu z toho, co má táta za lubem. „Pudéme na pšednášku,” řekl mi hned, jak jsem přišel ze školy. Šklebil jsem se, ale když si táta vzal něco do hlavy, tak to bylo jako medoperský zákon, proti němuž není žádného odvolání.

Poočku jsem se na tátu podíval. Poťouchle se usmíval. Byl pouhý havíř, ale považoval se za odborníka v mnoha oblastech. Když se dal do diskuze třeba s doktorem, tak ten mu brzy začal říkat ‘pane kolego’, a táta to tak nechal.
„Máte nějaký dotaz?” zeptal se podrážděně přednášející.
„Ovšem,” řekl táta, a znělo to spíš jako „owszem”. Vlastně už zvedal pravici, a jelikož jsem seděl po jeho levé ruce, nemohl jsem jej chytit za rukáv. Držel ruku pozvednutou ještě ve chvíli, kdy vstával ze židle. Ale nehlásil se jako žák; přiložil dva prsty ke štítku imaginární čepice, s dlaní dopředu a loktem odtaženým od těla, tak, jak frajersky zdraví polští vojáci, a už stál a mluvil tou svou českopolštinou. Přednášející zprvu vnímal jen ten hrozný přízvuk, a už se začal u vědomí snadného vítězství usmívat. Zřejmě docent báňské fakulty v důchodu, s věnečkem šedivých vlasů, z nichž některé nestříhal a česal je přes holé temeno.

„To néni právda,” řekl otec.
Penzionovaný docent ztratil úsměv:
„Co že není pravda?”
„Néni právda, že hněéde úhli můši byt mládši jak čérne.”
„Ták?” řekl docent. Pár lidí ta nenadálá změna programu oživila. Diskuze měla být až nakonec.
„Říkal jste, že když je černé uhlí hlouběji než hnědé, tak musí být starší,” řekl by tatínek, kdyby mluvil správně česky.
„A není tomu tak?” usmál se docent a rozhlédl se. Lidé uhýbali zrakem.
„No tak tady se kdysi těžilo uhlí úplně nahoře. Teprve když se vyčerpalo, tak se šlo do hloubky.”
Teď se docent zasmál nahlas:
„Samozřejmě, to bylo v důsledku geologických změn v průběhu milionů let. Země se pohybovala, a tak se místy spodní vrstvy dostaly na povrch, dokonce vytvořily kopce a pohoří. Horníci se do těchto vrstev dostávali přímo z údolí, proto se jim také tak říká, od slova „hora”. V jiných jazycích, například v němčině, je to také...”
„...Bergmann,” dokončil tatínek.

Docent opět zvážněl, zřejmě pod dojmem skutečnosti, že můj otec umí německy. Táta znal ještě z války asi patnáct slov tohoto jazyka, a k nim náhodou patřil ‘Bergmann’. Udělal řečnickou pauzu a efekt si vychutnal. Pak pronesl:
„Ale v Rusku jsou naleziště v naprosté rovině, kde je vespod hnědé, a nahoře černé uhlí.
„Odkud to víte?” cuknul sebou docent.
“Z Rudého práva,” odpověděl tatínek a sedl si. Pohodlně se opřel a předstíral soustředění. Docent se dlaní ujistil, že mu vlasy na plešině drží, a se zrakem upřeným do poznámek řekl:
„To je ještě předmětem bádání sovětských vědců.”
Tatínek přikývl.

Košile se mi lepila na záda. Tušil jsem, že táta má ještě nějaké eso v rukávu. Sledoval jsem docenta, pohyby jeho rtů, a snažil se uhádnout, která z jeho slov si tatínek vybere. Ale teplo a monotónní hlas mě ukolébaly do polospánku. Včera mi táta řekl, že smím jít mezi kamarády až poté, co na louce před bloky vypráším jeho fáračky, a tím je připravím pro mámino praní. Potom jsem se vykoupal, ale mastný uhelný prach mi ulpěl ve všech pórech a nepouštěl. Vypadal jsem jako havíři, kteří uhelný prach vláčejí s sebou všude, kam se pohnou. Nejvíc jim ulpívá na řasách, a dá se odstranit jen nějakým krémem, ale jim se často nechce, a tak chodí jako vyparáděné holky, se stíny kolem očí. Dodrhla mě máma, ale já stejně nesměl ven, protože už bylo pozdě. Byl jsem na tátovo řemeslo naštvaný. Teď mne z dřímoty vyrušil jeho hlas.

„Co to zase mele?” řekl zcela zřetelně. Jen jedna velká krůpěj potu, stékající z docentova vysokého čela, dávala znát, že to zaslechl. Táta zvedl ruku, jako by zdravil svého husarského velitele, a hned vstal. Stál s perfektně napřímenou páteří, jak to dělávají muži menší postavy. Docent jen trochu pozdvihl obočí.

„Říkáte, pane docente,” řekl táta, a to ‘pane’ zdůraznil, „že černé uhlí se vytvořilo také díky vysokým teplotám, které, jak známo, panují ve větších hloubkách. A co když je to v tropech? A tropy jsme tady měli, že?” Tentokrát se na docenta i posluchače zazubil svým pevným chrupem a zůstal stát.
„Sovětští vědci zkoumají i tuto hříčku přírody...” koktal docent a utíral si velkým šátkem tvář. Táta, v kostkovaném saku a hladké kravatě, bez náznaku potu, s naolejovanými, uhlazenými černými vlasy, řekl směrem k docentovi:
„Jdeme!”
A pak už rázoval k východu, a já za ním. Ve dveřích se otočil a odkašlal si. Proklouzl jsem kolem něj. „Tak si na výsledky těch bádání počkáme!” řekl táta, a zavřel za sebou dveře.

Zlobil se celou cestu až domů. „Tohle si říká ‘vědec’!” vykřikoval. A: „Prý miliony let!” Táta byl kreacionista a věřil, že svět byl stvořen před šesti tisíci let.
Už na prahu, dřív, než si zul boty, zvolal:
“Mámo, představ si, co tam ten docent vykládal!”
Máma stanula ve dveřích kuchyně:
„Běžte si umýt ruce! Večeře je na stole.”

Táta seděl v čele stolu, my s mámou kolem. Složil ruce, zavřel oči, a přednesl svou modlitbu díků za pokrm. Štěrbinou mezi víčky jsem okukoval večeři. Na stole stála mísa horkých bramborů ‘v župánku’, sůl, a orosený džbán kyselého mléka.