Nic než střípky ledového zrcadla
an excerpt

Klapnutí dveří, cinknutí kávovaru na znamení právě uvařeného černého pokladu, úlevný povzdech. V malém podkrovním bytě opět zavládlo ticho, aspoň dokud se ozvěna nezmocnila rázného klapnutí odhozených lodiček a cudného zazvonění drobného svazku klíčů. Syntetická kůže kabátku zasyčela po hadím, naopak hedvábná halenka jemně zaševelila a silon černých punčoch podrážděně zapraskal statickou elektřinou.
Jen ve spodním prádle, zato s velkým hrnkem horké kávy v ruce se bokem usadila v hlubokém křesle v rohu jediného pokoje, nohy přehozené přes opěrku. Zavřela oči. Hlava se jí automaticky svezla k levému rameni a rozpuštěné hnědočerné vlasy se jí svezly po nahých zádech, až jí až naskočila husí kůže. Milovala ten dotyk, ty přelévající se měkké vlny, ale dnes byla příliš unavená, aby zvládla ještě něco jiného kromě tichého bytí s vůní čerstvé kávy.
Unavená a hlavně vyvedená z míry.
Nepatrně se zamračila.
To ta kniha, či spíše deník. Vázaný v pevných deskách, pokrytých jemnou černou kůží, s přezkou proti náhodnému otevření. Byla zrovna v restauraci na pracovním obědě, když ho objevila ve své kabelce – aniž tušila, jak se tam deník dostal. Docela ji to vyděsilo; byla zvyklá dávat si na své věci pozor a věděla naprosto jistě, že se ke kabelce během oběda nikdo nepřiblížil. V kanceláři ji zase měla zavřenou v nejspodnější zásuvce kartotéky – a přesto místo svého diáře nahmatala ten deník. Tu věc.
Ani se nemusela příliš namáhat, aby si ihned vzpomněla, jak deník přesně vypadá. Jak jemná je černá kůže desek a jak precizní je kování na sponě, ve které nebyla klíčová dírka přes kroutící se smyčky nekončícího ornamentu téměř vidět. Jaká podivná a znepokojující vůně je cítit ze zavřených stránek – včelí vosk a neznámé byliny a lesní půda a horský vítr. Jak podivně lehký byl deník v kabelce a naopak jak hlasité bylo zadunění, když jí vypadl na desku, jen co se vrátila do kanceláře a postavila tašku na stůl.
Skoro litovala, že nemá titěrný klíček, kterým by přezku na deníku odemkla. Skoro – nejen jeho naprosto nevysvětlitelné zjevení se, ale i deník sám o sobě byl... zneklidňující. Instinkt jí radil hodit tenhle podivný nedárek do smetí, nebo ještě lépe rovnou do ohně.
Jenže instinkt byla jedna věc a zvědavost druhá. Celé odpoledne jí myšlenky opatrně kroužily kolem té podivné knihy, ať už procházela firemní účetnictví, nebo cestou domů. A teď, zatímco se tělo s pomocí kávové vůně vzpamatovávalo z celodenního zápřahu, se začínala přímo užírat zvědavostí.
Zvedla hlavu, při tom si zamyšleně hryzla spodní ret. Vlastně jí patřil. Ocitl se v její kabelce, i když o něj nežádala a jeho zjevení se si zatím nedokázala vysvětlit. Měla plné právo si ho prohlédnout i zevnitř, konečně zjistit, co je v něm napsáno – pokud vůbec něco.
S pohledem upřeným na kabelku jako had na lovu se postavila. Hrnek s nedopitou kávou skončil na poličce mezi výtisky Shakespearových dramat, bosé nohy po vzoru koček tichošlápek částečně obkroužily místnost, než došla až k botníku, na kterém čekala kabelka.
Už si myslela, že je pryč, když tápající prsty narazily na povědomě měkkou strukturu desek. Srdce se jí rozbušilo o trochu rychleji. Nezmizel, stále čekal. Zamčený, tajemný.
Ne, zamčený ne. Stačilo se dotknout spony a jemně zatáhnout, přezka sama povolila. Napůl očekávala cokoliv od výbuchu, přes smích zásvětních démonů až po zjevení se zástupu archandělů. Nestalo se však nic, jen přezka na konci chlopně tiše cinkla o stříbrného hada, obtáčejícího její levý prsteník.
Uvědomila si, že zatajuje dech. V duchu si vynadala do hloupých husiček, přesto cítila stále rostoucí napětí, když pomalu rozevřela desky. Dlouho neotvíraný svazek lehce zaskřípěl u hřbetu, jednotlivé listy tiše zaševelily jako spadané listí na podzim, vůně včelího vosku a bylin ještě o něco zesílila. Deník se sám otevřel na titulní straně, kde nebylo nic než pouhé:

Pro Elizabeth