Excerpt: Záblesk na křídlech bouřného motýla

Mlha se ještě převalovala nad bitevním polem, ztrácela však už svou soudržnost. Silný a studený vítr od jihovýchodu ji trhal na cáry, aby spolu s ní odnášel i pach krve, spáleného masa a hniloby. Na zemi, rozbředlé prolitou krví do slizkého bahna, ležela v nepřehledné změti těla rytířů, koní i bestií. Místy ještě žhnuly slabé ohníčky vyprchávajících zaklínadel, bitevní pole však už bylo dokonale mrtvé. Téměř tři dny trvající bitva skončila bez vítězů i poražených.
Mirkeil se nehýbal. Zíral do modravého nebe a jenom pomalu oddechoval – to bylo momentálně všechno, co dokázal. Když se před chvílí pokusil posadit, málem bolestí zase omdlel. Měl zlomenou nohu, minimálně tři žebra a radši ani nezjišťoval, kde všude je posekaný, pokousaný a bodnutý.
Krátké zafrkání kdesi za hlavou ho přivedlo zpět od bloumání v modravých výšinách. Kůň? A čí? Jejich, nebo náš, živý?
Krátce zamlaskal, vzápětí si uvědomil, jakou nehoráznou pitomost udělal. Pokud to byla jedna z těch masožravých bestií...
Jeho čela se dotkl sametový čumák, ozvalo se tiché radostné zaržání.
„Kde ty se tady bereš?“ hlesl Mirkeil překvapeně a méně zraněnou pravačku natáhl ke koňské hlavě. Zafunění, vyjadřující odpor k zaschlé krvi na kůži, pak Mirkeil přeci jen mohl hřebce pohladit po čelisti.
„Doufám, že jsi jenom utekl z tábora,“ povzdechl si Mirkeil a hodně pomalu se na pravém loktu vzepřel. V zádech mu varovně zakřupalo, ale nesvalil se hned zpátky, to bylo dobré znamení.
Hřebec chvíli postával nad Mirkeilem, než zprava obešel těla dvou vlčích bestií. V cárech mlhy připomínal spíš přízrak, nádherný i přes krvavou špínu a bahno, pokrývající jeho sněhobílou srst téměř do poloviny těla. Kdysi složitě splétanou hřívu měl teď rozcuchanou, nad kohoutkem dokonce vyškubanou, jak se ho kterási bestie pokusila strhnout, levou stranu šíje hyzdila pětice krvavých šrámů. V téhle bitvě proti sobě stáli nejen lidé, ale i zvířata.
Ozvalo se další zafrkání, tentokrát naléhavé. Hřebec zahrabal kopytem, pak znovu sklonil hlavu k Mirkeilovi a šťouchl do něj. Byl hodně neklidný, ale nechtěl muže nechat na místě. Dokonce poklekl předními nohami do bahna, aby mu usnadnil nasedání – i tak ale Mirkeil málem omdlel bolestí, než se mu podařilo zraněnou nohu přehodit přes koňský hřbet.
Teprve když se hřebec postavil, zahlédl Mirkeil důvod jeho znepokojení. Od západu se k nim blížil hustý černý mrak. Nevalil se však po nebi, naopak. Pomalu se plížil po bitevním poli a v jeho temnotě mizela všechna těla. Byl jako hradba, zpoza níž není návratu.
„Jeď!“ otočil Mirkeil hřebce k východu, kde se až na samém konci širokého průsmyku rozkládal jeho tábor.